Co bude po smrti? Filozofická, ale i praktická otázka, na kterou by si měl odpovědět každý

Život přináší různé situace a některé z nich bohužel nejsou zrovna šťastné. Bezpečnost a jistota – to by chtěl pro své blízké jistě kdokoli. Přesto řada lidí neřeší, co bude s jejich majetkem, až tu nebudou. Uvádí tak rodinu do nezáviděníhodné situace.

Legenda soulu James Brown zemřel v roce 2006. Nechal po sobě nejen zásadní odkaz ve světě hudby, ale také majetek a vydavatelská i autorská práva v hodnotě desítek milionů dolarů. Jmění, které by chtěl zdědit každý. A bylo to tak. Následovalo totiž 15 let tahanic, kdy se o dědictví soudili zpěvákovi vnuci, děti i bývalá manželka. A proč to všechno? James Brown po sobě nenechal žádnou závěť ani jinou formu poslední vůle, kterou by pozůstalí respektovali.

I jednoduchá řešení v podobě závěti nebo dědické smlouvy můžou alespoň trochu zjednodušit příbuzným těžké chvíle.

Řešit, co bude s vaším majetkem po vaší smrti, je nevděčné téma, o kterém chce mluvit málokdo. Na druhou stranu málokdo by nechtěl co nejlépe zajistit rodinu pro případ, že neopatrně vstoupí do vozovky. Přesto se na předání majetku v případě nějaké nešťastné události připravuje jen zhruba každý druhý člověk. Vyplynulo to z našeho průzkumu NextŽeny mezi lidmi s vysokými příjmy. Komplexnější řešení podobných záležitostí pak má pouze 10 % movitých respondentů – například formou domácího family office, rodinnou nadaci apod.

I když zrovna nemáte tak komplikované vztahy v rodině, jako měl třeba James Brown, není vůbec výjimkou, že některá složitější pozůstalostní řízení trvají několik let. V praxi jsme se dokonce setkali s případem, který svou délkou dosahoval téměř dvou dekád. To samozřejmě nechává příbuzné v nejistotě.

Když přijde zákon

V případě, že neexistuje závěť nebo dědická smlouva nebo není osud majetku upraven dalšími speciální instituty, postupuje se při vypořádání dědictví podle zákona, který určuje jasná pravidla, kdo a jaký podíl na pozůstalosti zdědí.

Dědicové se podle zákona dělí do šesti tříd. Pokud se nenajdou dědicové v první třídě, majetek přechází na dědice z druhé třídy, a tak dále. Ve většině případů majetek přechází na dědice z první třídy, kam patří manželky nebo manželé a také děti (a případně jejich potomci). Manželka či manžel a děti si pak dědictví dělí stejným dílem. V případě manželství se ovšem majetek posuzuje v rámci společného jmění manželů (SJM) a do pozůstalosti pak po vypořádání SJM, které probíhá právě v řízení o pozůstalosti, spadá jen ta část majetku, která patřila zemřelému. V rámci neupraveného režimu SJM je to tedy zpravidla polovina rodinného majetku.

Můžeme to ukázat například na rodině Boháčových. Pan Boháč má manželku a dvě děti – dceru a syna. Pan Boháč s manželkou nepodepisovali žádnou předmanželskou smlouvu a ani nemají smlouvou upravené majetkové poměry v rámci SJM. Nesepsali také žádnou závěť. V případě smrti pana Boháče se tedy bude přesun majetku řešit čistě podle zákona. Majetek se nejprve s ohledem na SJM rozdělí na poloviny, manželce zůstane polovina a polovina připadající panu Boháčovi půjde do dědictví a rozdělí se rovným dílem mezi paní Boháčovou a každé z dětí. Ve výsledku tak ze společného majetku připadnou paní Boháčové 4/6, synovi 1/6 a dceři také 1/6.

Dědické třídy

1. Dědí zůstavitelovy děti a jeho manžel/ka, každý z nich stejným dílem. Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem jeho děti (a vzdálenější potomci téhož předka).
2. Dědí zůstavitelova manžel/ka, rodiče a osoby, které žily se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. Dědici druhé třídy dědí stejným dílem, manžel/ka však vždy nejméně polovinu pozůstalosti.
3. Stejným dílem dědí zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. Nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají dědický podíl stejným dílem sourozencovy děti.
4. Stejným dílem dědí prarodiče zůstavitele.
5. Dědí jen prarodiče rodičů zůstavitele. Prarodičům zůstavitelova otce připadá polovina dědictví, prarodičům zůstavitelovy matky druhá polovina. Obě dvojice prarodičů se dělí rovným dílem o polovinu, která na ně připadá. Specifická pravidla pak platí pro přirůstání podílů, pokud některý prarodič není na živu.
6. Dědí děti dětí sourozenců zůstavitele a děti prarodičů zůstavitele, každý stejným dílem. Nedědí-li některé z dětí prarodičů zůstavitele, dědí jeho děti.

Rodinný majetek podle zákona

Když nejsou dědicové z první třídy, dědí pak další členové rodiny podle tříd. Dědictví podle zákona tak mnohdy nemusí odpovídat tomu, co by si člověk za života přál, a v praxi může mít zákonná posloupnost poměrně zásadní důsledky pro rozložení rodinného majetku.

Představte si například situaci, kdy se váš jediný syn stará o významnou část majetku celé rodiny a investuje ho. Je zrovna v nejlepším věku, daří se mu, ještě nemá děti, ale už víc než rok bydlí se ženou, kterou moc neznáte a viděli jste ji jen párkrát. Kdyby v tuto chvíli došlo na nešťastnou událost a syn by po sobě nezanechal žádnou závět, zdědila by významnou část majetku rodiny synova partnerka, která spadá do druhé dědické třídy, a rozdělila by si tak dědictví s vámi jako rodiči. Taková situace pak může snadno skončit sporným, dlouhým a hlavně bolestným pozůstalostním řízením.

Často se také řeší, jak je to s dědictvím u dětí z různých manželství, což se kvůli rozvodovosti týká prakticky poloviny populace v naší zemi. Kdyby byl tedy například pan Boháč podruhé ženatý, po jeho smrti by polovina majetku připadla jeho nové manželce (mají-li majetek SJM), ale druhá část by se dělila mezi novou manželku, její děti a případné děti pana Boháče z předchozího manželství. Po smrti druhé manželky pana Boháče již podstatnou část majetku, který pan Boháč vybudoval v době, kdy mu byznys jenom kvetl, zdědí pouze jeho mladší děti z druhého manželství. Případné starší děti z prvního vztahu (často více zapojené do podnikání vzhledem k věku) zdědí společně jen ¼, zatímco ty mladší z druhého manželství (třeba i nezletilé) zbývající ¾ celku. Jak vyplývá z naší zkušenosti, ani o tomto zpravidla klienti neví.

Mnoho lidí si také neuvědomuje, že když mají s partnerkou děti, ale nejsou manželé, není pak pozice partnerek zrovna optimální a zabezpečená. Dědictví prakticky výhradně přechází na děti a partnerka je bez zajištění. V takových případech tedy často hledáme řešení, která mohou vhodně zabezpečit rodinu pro případ smrti partnera.

Poslední vůle

Předejít se tomu přitom dá celkem snadno – sepsáním alespoň nějaké závěti. To je úplně minimální základ. Závěť musí být (až na zcela výjimečné případy – jako například uvíznutí na pustém ostrově s bezprostředním ohrožením života) pořízená písemnou formou. Můžete ji napsat vlastní rukou a vlastnoručně ji podepsat, nebo ji sepsat na počítači, vytisknout a podepsat. Vytištěnou závěť, nebo i závěť, kterou za vás napíše rukou někdo jiný, potřebujete ale vždy vlastnoručně podepsat a před dvěma současně přítomnými svědky prohlásit, že se jedná o vaši poslední vůli.

Pozor ale na situace, které mohou způsobit problémy. Kdyby na místě například nebyli svědci současně, nebo by o závěti svědčila osoba, která svědkem být nemůže, bude závěť neplatná. A tak tomu je i v krajním případě, kdy si svědci v případě sporu o dědické právo na okolnosti pořízení pozůstalosti po letech prostě nevzpomenou nebo je zkreslí, což má pro závětního dědice fatální následky.

Obě formy takto sepsané závěti jsou totiž takzvané soukromé listiny a je na dědici, aby obhájil její kvality, a to i před případným soudem. To jej opět dostává do nezáviděníhodné situace a hrozby dlouhého pozůstalostního a soudního řízení. Samostatnou kapitolou jsou pak případy, kdy se závěť ztratí, nebo ji některý z příbuzných zatají, protože je pro něj nevýhodná. I tady nastávají komplikace a řešení dědictví se prodlužuje.

U notáře

Daleko vhodnější je tedy pořídit závět ve formě veřejné listiny před notářem. U takové závěti odpadá riziko její ztráty a také otázek pravosti. Ovšem pokud máte zdědit něco po babičce na základě závěti ověřené u notáře, ani tak nemusíte mít ještě dědictví jisté. Jakoukoliv závěť lze totiž jednoduše odvolat či změnit a dědicem ustavit kohokoliv jiného. Když tedy babička sepíše závěť u notáře, pak ale změní názor, sepíše novou závěť a stanoví dědičkou například sousedku, která ji poslední měsíce pravidelně navštěvovala, může pak v pozůstalostním řízení připadnout majetek právě sousedce. I datum na závěti je tedy důležitý prvek, který může značně zamotat a zkomplikovat pozůstalostní řízení.

Jsou ale i jiné možnosti, jak rozhodnout o tom, co bude po smrti s vaším majetkem. Nový občanský zákoník z roku 2014 umožnil rozdělit pozůstalost také prostřednictvím dědické smlouvy. Můžete se tedy ještě za života s příbuznými domluvit, komu a jaký majetek chcete po smrti odkázat, a sepsat pak o tom smlouvu u notáře.

Na rozdíl od závěti dědickou smlouvu nemůže zůstavitel sám zrušit nebo změnit a jakékoli změny musí odsouhlasit vždy obě smluvní strany. Dědická smlouva tak zaručuje pro dědice větší jistotu. Nicméně z pohledu dědice ani tato smlouva nemusí zaručit, že zůstavitel majetek neprodá ještě za života, a nebude tak vlastně co dědit. Navíc dědickou smlouvou není možné ošetřit kompletně celý majetek. Zákon dovoluje tímto způsobem rozdělit mezi dědice jen ¾ majetku. Zbytek musí zůstavitel dle zákona podřídit závěti nebo dědění podle zákona.

Správce pomůže

Jak už jsme naznačili, pozůstalostní řízení není sprintem, ale během na dlouhou trať, což u dědictví, kde je třeba spravovat majetky (byty nebo třeba podíly ve společnostech), nebývá bez problémů. To lze opět ukázat například na čtyřčlenné rodině se dvěma malými dětmi. Manželka podniká a vlastní úspěšnou společnost, kde je i jednatelkou a celou společnost sama řídí. Náhle ale zemře. Jenže podnikání jede dál, společnost má své zaměstnance, závazky, musí platit faktury, dodávat zboží. Dokud se ale nevyřeší dědictví, kdo bude o chodu firmy rozhodovat?

Právě pro takové případy je vhodné už za života jmenovat u notáře případného správce pozůstalosti. Je možné mu zároveň udělit pokyny, jak pozůstalost spravovat, a rovnou za správu přiznat i odměnu. Správce pozůstalosti pak po smrti zůstavitele spravuje pozůstalost až do skončení pozůstalostního řízení.

V našem zmiňovaném příkladu by tedy manželka podnikatelka mohla například u notáře předem určit, že společnost v případě její smrti bude spravovat manžel nebo některý z manažerů její firmy, a toto pak správce pozůstalosti příslušnými rozhodnutími zařídí. To zajistí plynulý chod společnosti i v případě nečekané tragédie.

Z našich zkušeností víme, že určení správce pozůstalosti lidé nevyužívají příliš často, a přitom pomáhá řešit složitou situaci pozůstalých v případě rodinné tragédie. Situace, kdy je potřeba správce majetku, jsou celkem běžné, a v praxi je pak zejména v komplikovaných řízeních o pozůstalosti nutné domáhat se složitým procesem ustanovení správce u příslušného notáře. Lze tedy opět doporučit řešit vše zavčasu a s klidnou hlavou, což významně ulehčí život příbuzných ve chvílích, kdy vy jim už pomoci nemůžete.

Klíčové kontakty HAVEL & PARTNERS: