Když se rodinné vztahy ocitnou pod tlakem, může se středobodem sporů stát i dítě. Kdy může dítě skončit v péči někoho jiného než rodiče? A je v takovém případě názor dítěte rozhodující? Z našich zkušeností z praxe není hledání nejlepšího zájmu dítěte vždy jednoduché a mezi přáním dítěte a jeho skutečným zájmem může být často hranice, byť tenká. Jak tedy tento tenký led nejlépe vybalancovat?

Jakékoli rozhodnutí o úpravě péče o nezletilé dítě musí primárně sledovat nejlepší zájem dítěte.

V životě nastávají situace, které naruší vztahovou rovnováhu či harmonii a klid mezi příbuznými, a osoby, které by si měly být spíše oporou, se rázem stanou nepřáteli. Předmětem hádek je velmi často majetek, ale v praxi narážíme nezřídka i na případy, kdy se uprostřed sporu ocitne dítě. Setkáváme se s tím, že se prarodiče soudí se svými dětmi o možnost vídat se s vnoučaty, ale také s ještě více konfliktní situací, kdy se příbuzní s rodiči přou o to, kdo bude o dítě pečovat.

Obecně jakékoli rozhodnutí o úpravě péče o nezletilé dítě musí primárně sledovat nejlepší zájem dítěte. A opět obecně je nepochybně v zájmu každého dítěte, aby bylo v péči svých rodičů. Listina základních práv a svobod zároveň upravuje pravidlo, podle něhož je péče o děti a jejich výchova právem rodičů. Zároveň ale i děti mají podle listiny právo na rodičovskou výchovu a péči. Omezit práva rodičů nebo odloučit nezletilé děti od rodičů proti jejich vůli může na základě zákona jedině soud.

Podle občanského zákoníku, konkrétně podle § 953 odst. 1, mohou třetí osoby o dítě pečovat jen tehdy, pokud rodiče nechtějí (dítě opustí), nemohou (např. jsou nemocní, zdravotně to nezvládnou) anebo to neumí (jsou nekompetentní např. z důvodu drogové závislosti). Rozhodně nemá dané ustanovení sloužit k tomu, aby se stalo nástrojem v boji o dítě dokonce v rámci širší rodiny. Zákon má naopak pomoci v situaci, kdy pečovat o dítě rodiče z uvedených důvodů nezvládnou nebo by o něj pečovat vzhledem ke svému stavu opravdu neměli.

Dle studie Využívání a fungování institutu svěření dítěte do péče jiné osoby (svěřenectví) v praxi, kterou vypracoval Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, bylo v roce 2022 v rámci všech institutů náhradní rodinné péče (pěstounská péče, pěstounská péče na přechodnou dobu, poručenství s osobní péčí a svěření do péče jiné osoby) umístěno přes 20 tisíc dětí. Z toho 71 procent skončilo v péči příbuzné či blízké osoby. Počet dětí svěřených do péče třetí osobě se v posledních letech pohybuje mezi 4 a 5 tisíci. Konkrétně ke konci roku 2021 to bylo v Česku 4 534 dětí.

Hraje roli názor dítěte?

V roce 2023 vydal Ústavní soud zásadní rozhodnutí ve sporu mezi otcem a jeho bývalou tchyní (matka z matčiny strany) o péči o 14letou dceru po úmrtí její matky. Když se rodiče tři roky předtím rozváděli, uzavřeli dohodu, jak budou o dceru pečovat. Dívka byla svěřena do péče matky a otec se s ní dále vídal jednou za 14 dní o víkendu. V roce 2021 ale matka zemřela, a tak se bez ohledu na předchozí rozsudek opatrovnického soudu otec stal automaticky jediným zákonným zástupcem a pečujícím rodičem.

Jenže ve skutečnosti se k dívce do domu, kde do té doby s matkou bydlela, ihned nastěhovala právě babička z matčiny strany. Ta nesouhlasila s tím, aby se k dívce do domu otec nastěhoval. A spor byl na světě. Následovalo soudní řízení, ve kterém samotná dívka vyjádřila přání, že chce zůstat s babičkou a s otcem se dál vídat o víkendech jako doposud. ÚS skutečně potvrdil svěření dcery do péče babičky. V tomto konkrétním případě se vyšší soudy shodly na tom, že v nejlepším zájmu dítěte je vyhovět jeho názoru.

Je ale vždy otázkou, jestli názor dítěte a jeho nejlepší zájem jsou nutně totéž. Je tedy prakticky možné, aby se dítě dostalo z péče rodičů do péče babičky, dědy, strýce, tety nebo jiného příbuzného jen na základě toho, že řekne, že je (o trochu) radši s nimi než s rodičem? Znovu – podle občanského zákoníku soud může svěřit dítě do osobní péče jiného člověka pouze tehdy, pokud o dítě nemůže osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník. Poručníka necháme stranou a podíváme se na to, co to znamená, že o dítě nemůže osobně pečovat žádný z rodičů.

Z této podmínky je zřejmé, že musí existovat nějaká překážka, která rodiči v péči brání. Překážka může existovat objektivně, ale také subjektivně (rodič nechce či se na osobní péči momentálně necítí). Může ale být touto překážkou i pouze vyslovené přání dítěte? Taková situace v tomto případě podle Ústavního soudu zřejmě nastala. Ani jeden ze soudů nekonstatoval existenci jiné překážky a sám otec v řízení opakovaně argumentoval, že je jak schopen, tak ochoten se o dceru starat. Jeho péči podpořil dokonce orgán sociálně právní ochrany dětí (OSPOD). Ústavní soud (resp. krajský soud, jehož rozhodnutí shledal ÚS jako správné) však přesto rozhodl o preferenci péče babičky.

Příbuzní v šachu

Úmrtí rodiče je velmi závažnou okolností. Konstatovat však, že pro opuštění rodičovské péče postačí názor dítěte, znamená fakticky rezignovat i na povinnost dítěte dbát jeho rodičů, která je rovněž normami právního řádu zakotvena. Ad absurdum – co například postoj dítěte, zejména v pubertálním věku, které by drželo rodiče pomyslně v šachu argumentem „pokud mi nevyhovíš, půjdu bydlet k babičce“?

V každém konkrétním případě je velmi důležité nejen názor dítěte zjistit, ale také jej řádně posoudit. Jak hluboké je přesvědčení dítěte o tom, jak si péči rodičů představuje? Proč preferuje jednu osobu před druhou? Z praxe známe velmi závažné případy, kdy došlo k takovému poškození vztahu mezi dítětem a rodičem, že by bylo stěží možné dítě ke kontaktu nutit a přesvědčovat ho, že je v jeho (teoretickém) zájmu, aby ho daný rodič vychovával. Typicky jde o případy domácího násilí páchaného na dětech či domácího násilí na druhém rodiči, kterému děti přihlížely.

Stejně tak ale máme případy, kdy druhý rodič evidentně manipuluje dítě proti svému rodičovskému protějšku. Tam je naopak většinou vhodné umožnit nepreferovanému, či dokonce zavrhovanému rodiči, aby dostal šanci dítě osobní snahou „přesvědčit“ či se mu „připomenout“, a dítě pomyslně vrátit tam, kde bylo, když rodinné vztahy byly ještě v pořádku. Stejně tak známe případy, kdy se dítě snaží sdělováním preference jednoho rodiče ze situace vytěžit co nejvíce „pro sebe“, protože mu např. jeden z rodičů (či jedna z pečujících osob) více ustupuje, nebo je s ním větší zábava, může u něj realizovat své koníčky, ke kterým ten druhý nemá tak silný vztah, apod. V tomto případě je třeba být velmi na pozoru a skutečně dobře vážit, jestli je v zájmu dítěte rovnoměrnou péči, a tedy i výchovný vliv obou rodičů, upravit dle názoru dítěte, ovlivněného do značné míry jeho pohodlím.

Hledání ideálního řešení je tak vždy náročné a jako právníci vždy usilujeme o to, aby probíhalo v širším kontextu dané rodinné situace. V případech, kdy se rozhoduje o péči o dítě třetí osobou, by to mělo být ještě jednoznačnější. Pokud není dána (a prokázána) existence překážky bránící rodiči v osobní péči, není vůbec možné zvažovat, že by bylo dítě svěřeno do péče třetí osoby. Zmiňovaný nález ÚS tuto optiku ovšem změnil a výklad posunul. Kam to může vést, jsme si v naší praxi již také vyzkoušeli.

Boj v rodině

Malý Dominik byl v roce 2016 svěřen do péče matky. S otcem se vídal jednou za 14 dní o víkendu, a to kvůli velké vzdálenosti mezi bydlišti rodičů. V roce 2024, kdy bylo Dominikovi už 11 let, matka zemřela. Když se řešilo, kdo se o chlapce postará, podal strýc (bratr zemřelé matky) okamžitě návrh na vydání předběžného opatření, aby mohl o chlapce pečovat. A soud mu vyhověl. Soud tak Dominika na dobu 3 měsíců svěřil do jeho péče. Podkladem pro toto rozhodnutí byly pro soud tvrzení strýce, notářský zápis, kterým matka ještě před svou smrtí předběžně projevila své přání, aby byl syn svěřen do péče strýce, a zpráva psychologa, že Dominik nechce být v roli toho, kdo si má vybírat.

V předchozím případě ÚS uvedl, že „je v nejlepším zájmu nezletilé, aby nadále po smrti matky zůstala v existujícím, známém a bezpečném prostředí své babičky.“
‍V případě Dominika se jeho samotného ale nikdo na názor neptal a to, jestli je, či není prostředí otce „bezpečné“ nebo „méně bezpečné“, rovněž nikdo nezjišťoval. Strýc si tak neplánovaně přijel převzít synovce do péče na pohřeb matky, kam přijel Dominik právě s otcem. Až díky usilovné a trpělivé práci právních zástupců se po týdnech odloučení podařilo zrealizovat kontakt Dominika s otcem, což nakonec i vedlo ke změně pohledu soudu na rodinnou situaci. Ten nakonec i přes nový návrh strýce předběžné opatření neprodloužil. To, že otec dostal reálnou šanci mít Dominika opět u sebe, bylo tedy v daném případě klíčové.

Z praxe nám jsou bohužel známy případy, kdy delší odloučení od rodiče v kombinaci s poměrně urputnou snahou druhé „strany“ (ať už je to druhý rodič, nebo jiná pečující osoba), aby dítě rodiče zavrhlo nebo s ním nechtělo trávit čas, vedou skutečně k nenávratnému porušení vztahu s dítětem a definitivnímu odmítnutí. A i když pak rodič po letech dosáhne „právního vítězství“, přízeň dítěte ani roky, o které jejich vztah přišel, žádný dokument nevrátí a nezajistí. I proto je v těchto chvílích zásadní situaci řešit a postupovat co nejrychleji dle možností práva.

Případ nezletilé Sofie

Dle výše popsaných případů je zřejmé, že ne vždy zájem dítěte můžeme automaticky ztotožnit s tím, co si dítě přeje. Není také možné na děti přenášet odpovědnost za jejich vlastní vývoj, ale ani zavírat oči před jejich zásadními námitkami či obavami. Vždy platí, že je třeba názoru dítěte naslouchat a pokusit se ho pochopit v kontextu jeho rodinné situace. To potvrzuje i třetí případ.

Nezletilá Sofie byla v roce 2019 svěřena do péče matky. S otcem se vídala poměrně omezeně, ale vztah měli dobrý. Matka začala mít problémy alkoholem. To se projevovalo zejména doma a dcera se s tím musela vyrovnávat. V roce 2023 se rodinná situace vyhrotila, když tehdy desetiletá Sofie utekla z domu ke svému otci. Ten se spojil s bývalou tchyní, se kterou měli dobrý vztah, a poprosili o pomoc OSPOD. Jenže ten fakticky nepomohl; kontaktoval matku a dcera se vrátila do její péče.

Po několika týdnech se situace opakovala a dívka večer znovu utekla přes celé město od matky ke svému otci. Matka si po nějaké době všimla zmizení dcery a nechala ji hledat policií, která ji našla u otce až v nočních hodinách. Otec se i v tomto případě znovu spojil s bývalou tchyní. Protože bohužel neměl vhodné bydlení, aby u něj mohla dcera zůstat, podali spolu s tchyní a právníkem společně návrh na vydání předběžného opatření, podle kterého by byla dcera svěřena na dobu tří měsíců do péče babičky. OSPOD nakonec návrh podpořil a soud předběžné opatření vydal.

V následně zahájeném řízení matka problém s alkoholem negovala a odmítla, že by s jejím přístupem k péči o dceru bylo cokoli špatně. Dcera ale popisovala, že matka byla pod vlivem alkoholu často agresivní a nevyzpytatelná, že jí schovávala alkohol do aktovky, boxu s hračkami nebo do jejích skříní. Také ji budila v nočních hodinách a nutila ji uklízet. Nejednou musela matku opilou svlékat a ukládat do postele. Matka opakovaně slibovala, že už nebude pít, ale vždy to porušila. Po zohlednění všech okolností a názoru nezletilé dcery soud návrhu vyhověl a svěřil dceru do péče babičky. V tomto případě tedy hrály roli formulované zásadní připomínky dcery k péči matky.

Na základě tří uvedených příběhů je zřejmé, že i zdánlivě jednoduché pravidlo v zákoně o svěřování dětí do péče třetí osoby může být v praxi aplikováno diametrálně odlišně. Zásadní z našeho pohledu ovšem je to, aby hlavním kritériem byl nejlepší zájem dítěte, a to dítěte zcela konkrétního v jeho vlastní konkrétní rodinné situaci.

Z našich zkušeností proto v případě sporů v rodinách, které jsou vždy plné emocí, doporučujeme zaměřit se jednoduše na to, co je skutečně v dané chvíli pro dítě nejlepší, zohlednit nejen jeho přání, ale i celkové prostředí, stabilitu, bezpečí a dlouhodobý vývoj.

I když je to v těchto rodinných sporech vždy extrémně náročné, snažte se řešit konflikt v klidném duchu a vyhýbat se obviňování. Naším úkolem jako právníků je nejen najít řešení podle práva, ale i dívat se na celou věc s potřebným nadhledem, a usnadnit tak dialog mezi stranami. Využít k tomu můžete i mediace nebo nestranného odborníka, lze zapojit také psychologa nebo sociální pracovníky (OSPOD), kteří mohou nabídnout objektivní pohled, posoudit situaci a také přispět k nalezení řešení v souladu se zákonem.

Nejideálnější ale je, pokud ke sporu vůbec nedojde. Pokud je to tedy aspoň trochu možné, pokuste se společně s právním zástupcem, který má zkušenosti a odstup od případu, najít dohodu v rámci rodiny, která zohlední potřeby dítěte i obou stran konfliktu. Dohoda, která minimalizuje soudní spory, je pro dítě vždy nejméně stresující.

Pozn. Jména nezletilých použitá v článku byla změněna.