Když nastanou finanční problémy,
Musí management jednat

Doznívající důsledky pandemie koronaviru, energetická krize, výrazný nárůst inflace a další okolnosti mají zásadní dopad na podnikání firem. Co když se firma dostane do finančních obtíží, a hrozí jí platební neschopnost? V takových chvílích mají její manažeři ze zákona povinnost jednat.

V důsledku událostí posledních dvou až tří let se může přiblížit doba, kdy bude přibývat insolvencí či restrukturalizací firem. V případě, že firmě hrozí úpadek, nebo se do něj společnost již dostala, to s sebou managementu obchodních korporací přináší určité povinnosti, které vyplývají jak ze zákona o obchodních korporacích, tak z insolvenčního zákona.

Úpadek a předlužení

Úpadkem jsou situace, kdy je obchodní korporace buď v platební neschopnosti, nebo je předlužena. O platební neschopnost se jedná, pokud má firma více věřitelů, finanční závazky vůči nim jsou více než 30 dnů po splatnosti a společnost není schopna je plnit. Má se za to, že firma není schopna své závazky plnit, pokud má závazky po splatnosti více než 3 měsíce. Totéž platí i v případech, kdy společnost zastavila platby nebo kdy věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení některé ze splatných pohledávek v exekuci.

Předlužení je pak případ, kdy má firma více věřitelů a souhrn všech závazků vůči nim převyšuje hodnotu majetku samotné firmy. U předlužení přitom nemusejí být závazky ani splatné. V praxi se předlužení obvykle projevuje tak, že obchodní korporace v účetní závěrce vykazuje záporný vlastní kapitál. Při posuzování předlužení lze nicméně přihlédnout i k dalšímu podnikání firmy, které potenciálně může zvýšit hodnotu majetku, a tak lze ještě případné předlužení eliminovat.

To, zda je firma schopna plnit své závazky, či nikoliv, se dá zjistit výpočtem tzv. mezery krytí. Jde o zjištění rozdílu mezi výší splatných závazků a výší disponibilních prostředků. Pokud mezera krytí podle stavu likvidity představuje méně než 10 % splatných závazků, pak se má za to, že taková firma je schopna závazky plnit.

Je také možné sestavit výhled vývoje likvidity na období nejbližších 8 či 12 týdnů, ze kterého by mělo vyplynout, zda v průběhu nich mezera krytí přesáhne, či nepřesáhne 10 % splatných peněžitých závazků. Pokud je třeba oficiálně argumentovat, že se firma ve stavu platební neschopnosti skutečně nenachází, je třeba, aby výkaz stavu likvidity nebo výhled vývoje likvidity sestavil auditor nebo soudní znalec v oboru ekonomika.

Povinnost podat insolvenční návrh

Pokud finanční kondice společnosti ukáže, že se daná firma skutečně nachází v úpadku, pak členové jejího statutárního orgánu  (tedy jednatelé či členové představenstva) mají povinnost podat bez zbytečného odkladu dlužnický insolvenční návrh příslušnému insolvenčnímu soudu, a to ve chvíli, kdy se o úpadku dozvěděli nebo se při náležité pečlivosti měli dozvědět.

Taková povinnost přitom není jen tak – pokud ji jednatelé či členové představenstva nesplní, vystavují se přísným sankcím. Podle insolvenčního zákona jsou totiž odpovědní za škodu, která věřitelům vznikla v důsledku opožděného podání insolvenčního návrhu. Výši škody, za kterou jsou odpovědní, přitom určuje rozdíl mezi výší pohledávky, kterou věřitel do insolvenčního řízení přihlásil, a částkou, kterou v rámci insolvenčního řízení obdržel.

Uspokojení nezajištěných věřitelů v konkursu se obvykle pohybuje v jednotkách procent. Škoda, za kterou mohou členové statutárního orgánu obchodní korporace odpovídat, tak může být poměrně vysoká. Věřitel současně může požadovat, aby člen statutárního orgánu složil již v průběhu insolvenčního řízení do úschovy soudu přiměřenou částku na náhradu této škody.

Vydání prospěchu statutárního orgánu

Zákon o obchodních korporacích nad rámec insolvenčního zákona upravuje odpovědnost člena statutárního orgánu, který porušením svých povinností přímo přispěl k úpadku obchodní korporace. Insolvenční soud po něm v takovém případě může vyžadovat, aby vydal do majetkové podstaty prospěch, který získal v souvislosti s vykonáváním funkce v obchodní korporaci. Typicky půjde o odměnu za výkon funkce či jiný prospěch, třeba náhradu za užívání služebního auta nebo bytu k soukromým účelům apod.

Pokud je majetek obchodní korporace v konkursu, může soud rozhodnout, že je člen statutárního orgánu povinen poskytnout do majetkové podstaty prostředky až do výše rozdílu mezi souhrnem dluhů firmy a hodnotou jejího majetku. Jedná se o tzv. žalobu na doplnění pasiv a insolvenční soud při ní přihlíží zejména k tomu, v jakém rozsahu daný člen přispěl k nedostatečné výši majetkové podstaty.

Insolvenční soud může rovněž rozhodnout o vyloučení člena statutárního orgánu z výkonu funkce, a to až na dobu 3 let. Dotyčný pak nesmí vykonávat funkce člena statutárního orgánu v žádné obchodní korporaci a zaniká mu také funkce člena statutárního orgánu ve všech dalších obchodních korporacích, kde případně působí.

Záchrana firmy

Zmíněné povinnosti členů statutárních orgánů mají za cíl pomoci při řešení finančních obtíží firmy v době, kdy lze ještě usilovat o zachování provozu podniku, ať již v rukou stávajícího managementu a akcionářů, nebo pod vedením nových investorů, kteří firmu převezmou v rámci insolvenčního řízení či mimo něj.

Insolvenční řízení nemusí vždy znamenat konec podniku, ale naopak příležitost k jeho restrukturalizaci a dalšímu rozvoji. Insolvenční zákon totiž nabízí řešení formou reorganizace, která umožňuje další provoz společnosti za předpokladu restrukturalizace pohledávek věřitelů a přijetí dalších restrukturalizačních opatření. Předpokladem úspěšné reorganizace jsou však včasné rozpoznání krizové situace firmy a rychlé přijetí nutných ozdravných opatření.