Vzít si, či nevzít si cizince?

Láska nezná hranic a i díky cestování, studiím či práci v zahraničí jsou už dnes vztahy s partnery z jiných zemí než z Česka zcela běžné. Ne vždy si však zamilované páry uvědomují, že kulturní rozdíly mohou znamenat také velké rozdíly v právu. To přitom může přinést poměrně zásadní problémy zasahující do majetkových vztahů a péče o děti.

Dovolená, studijní pobyt nebo práce v zahraničí a cestování napříč kontinenty – na to jsme už dnes naprosto zvyklí a stejně tak je dnes už běžnou součástí našich životů, že řada lidí si během takových cest najde i partnera. Celkem 12 % sňatků v Česku v roce 2021 tvořily právě svatby s partnerem či partnerkou ze zahraničí, celkem to bylo ve stejném roce přes 5 500 takových manželství. Ne vždy si ale zamilované páry uvědomí, že přeshraniční faktor může jejich vztah nejen okořenit, ale také do něj do budoucna vnést poměrně zásadní problémy.

Kulturní vs. právní rozdíly

Drobné či větší kulturní rozdíly partneři zpravidla na počátku vztahu nevnímají či nepovažují za problém, případně jim dokonce připadají přitažlivé. Z pohledu práva je to jinak. Zásadní je zejména rozdílný přístup jednotlivých států k manželství, k majetkovému manželskému právu nebo k výchově dětí. Důležitou roli hrají i náboženské otázky a celkové právně-politické nastavení. Přemýšlet tak dopředu nad veškerými aspekty vzájemného soužití i případného rozchodu a dalšími konsekvencemi může do budoucna eliminovat řadu problémů.

Ze všech těchto důvodů se nabízí vzájemné představy o budoucím partnerském soužití zachytit do předmanželské smlouvy, a to nejen co se majetku týče. Právní možnost a vymahatelnost takových ujednání je u těchto mezinárodních případů vždy důležitým tématem.

Svatba snů, nebo kulhající manželství?

Partnerský vztah s mezinárodním prvkem vždy ovlivňuje v právních souvislostech rozhodné právo, tj. právo, které se použije na řešení jednotlivých otázek, včetně určení příslušného soudu pro jejich řešení.

Uzavřít manželství v zahraničí nebo s cizincem tedy není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Před mezinárodním sňatkem je třeba vždy nejprve zjistit, jaké jsou v příslušných státech podmínky pro uzavření manželství. I svatba ve vysněných destinacích v zahraničí (Mauricius, Las Vegas, Paříž, Londýn apod.) není možná bez předchozího administrativního procesu a získání tzv. vysvědčení o právní způsobilosti uzavřít manželství.

Bez absolvování nutných administrativně-právních kroků může vzniknout takzvané kulhající manželství, které platí pouze na území jednoho státu.

Manželství uzavřené v zahraničí má navíc právní účinky na území České republiky až po zápisu do zvláštní matriky v Brně. Bez absolvování těchto nutných administrativně-právních kroků může vzniknout takzvané kulhající manželství, tj. manželství, které platí pouze na území jednoho státu.

Preventivní konzultace před samotnou svatbou se vyplatí nejen z těchto důvodů, ale doporučujeme ji i v souvislosti s majetkovými otázkami. Práva jednotlivých států se ve vztahu k manželskému majetkovému právu výrazně odlišují a český institut společného jmění manželů („SJM“) je v řadě států neznámý a špatně uchopitelný.

Smlouva předem

Majetkové aspekty manželství je proto ideální řešit zcela vědomě před uzavřením manželství. Manželé si mohou zvolit rozhodné právo a pokud si vyberou české právo, volí si současně institut SJM se všemi jeho náležitostmi, včetně možnosti uzavřít předmanželskou smlouvu tak, jak ji zná český právní řád.

Vyjednávání podmínek před svatbou s sebou sice často může přinášet negativní emoce či pocity nedůvěry, pokud je ale snoubenci překonají, získají do budoucna potřebnou stabilitu a jistotu. Nicméně ani po svatbě není pozdě – majetkové poměry je možné smluvně v rámci SJM upravit i v průběhu manželství. V každém případě můžeme potvrdit, že při případném rozvodu vzniká výrazně více sporů u párů, kteří manželský majetkový režim preventivně neřešili.

A u mezinárodních vztahů to platí dvojnásobně. Z praxe můžeme uvést příklad česko-německého vztahu, kdy manželé neměli smlouvou upravený majetkový režim. Část majetku se řídila režimem českého SJM a dalších českých norem, další část pak německou právní úpravou a institutem tzv. Zugewinngemeinschaft, který je ale od českého SJM odlišný. Rozdílné právní úpravy i rozdílná očekávání manželů pak vedly ke vzniku hlubších a komplikovaných konfliktů, které mohla už před svatbou řešit předmanželská smlouva.

Prevence je tedy základ. Na druhou stranu bez znalosti konkrétních okolností není možné generalizovat, zda je vždy vhodné rozhodné právo české či zahraniční nebo jestli ponechat či změnit režim SJM. Včasná konzultace a vyjasnění si pravidel předem mohou zajistit páru odpovídající ochranu jejich majetkových zájmů v budoucnu.

Když to nevyjde

Mezinárodní prvek hraje zásadní roli právě i v případě rozvodu. V Česku se v posledních letech rozvedlo v průměru 1 900 cizinců ročně. Celkem to tedy bylo u nás v letech 2017 až 2021 více než 9 500 rozvodů s mezinárodním prvkem, což představuje více než 8 % všech rozvodů v Česku.

První automatickou otázkou u mezinárodních manželství vždy bude, v jakém státě vlastně podat návrh na rozvod u soudu. Pokud je příslušných soudů více, pak může mít jeho výběr vliv na řadu okolností včetně výše soudního poplatku či nákladů na právní služby. Například u manželů, dvou státních příslušníků České republiky trvale žijících v Německu, může být řízení o rozvodu zahájeno v obou zemích. V Německu je zastoupení advokátem v řízení povinné, v Česku ne. V Německu se počítají poplatky a náklady podle složité procesní úpravy, u nás činí soudní poplatek 2 000 Kč a náklady na právní zastoupení tradičně u rozvodu (většinou) soudy nepřiznávají.

Pokud mají manželé nezletilé děti, je nutné ještě před rozvodem vyřešit také péči o ně. Právní úpravy se v jednotlivých zemích i v tomto liší. O rozvodu a úpravě péče o děti přitom nemusí rozhodovat stejné soudy. Základním kritériem pro určení soudu příslušného pro úpravu péče o děti je jejich obvyklé bydliště (pobyt). U zmíněného českého páru žijícího v Německu by tedy bez ohledu na to, kde bude probíhat řízení o rozvodu, rozhodovaly o péči o děti příslušné německé soudy.

Nežádoucí bumerang

Již zmiňovaný faktor jiné kultury je patrný i v odlišné koncepci úpravy poměrů dětí. Některé státy razí tradiční pojetí péče o děti, podle kterého se má automaticky za to, že zejména u dětí útlého věku je primárním pečovatelem matka. Naproti tomu v jiných státech se dbá až na matematickou rovnost v zapojení obou rodičů.

Setkáváme se s případy, kdy soudy jednoho státu rozhodnou o výlučné péči některého z rodičů a po prvním rozhodnutí následně nespokojený rodič zahájí řízení v jiném státě. Zdejší soudy pak nemusí původní rozhodnutí příliš zohlednit a věc si posoudí (podle aktuální situace) samy. Jejich rozhodnutí pak může vypadat naprosto odlišně (např. rovnoměrná střídavá péče).

V praxi se tak v situacích, kdy se rodiče nejsou schopni na péči dohodnout, můžeme setkat až s nežádoucími „bumerangy“ opakovaných řízení u soudů různých států, které si vzájemně vnucují své názory a mění rozhodnutí druhého soudu. Uprostřed toho všeho je dítě, o které sice jde v první řadě, ale které samozřejmě nejvíce doplácí na jakékoli řešení, které není opřeno o dohodu jeho rodičů.

Tisíce kilometrů

U mezinárodních manželství soudy musí také často prakticky řešit nastavení péče o děti mezi rodiči, které dělí i tisíce kilometrů. Přistěhovaný rodič se chce například po rozchodu vrátit do své rodné země a nedovede si představit, že odcestuje bez dítěte.

Jako příklad můžeme uvést českým soudem nařízenou rovnoměrnou střídavou péči po 14 dnech se vzdáleností cca 1 000 km mezi bydlišti obou rodičů. Dítě každé dva týdny cestuje, má vztahy ve dvou odlišných kulturních prostředích, navštěvuje dvě předškolní zařízení. Takové komplikace nastávají, pokud to jeden z rodičů „nevzdá“ nebo nerezignuje na svůj zájem bydlet v prostředí, kde má kořeny. Delší a nejistější cestou je pak pro tyto rodiče prosadit, aby soud střídání vyhodnotil jako v rozporu se zájmem dítěte. S tím se nicméně dopředu opravdu nedá počítat.

Za nejzávažnější případy z praxe jsou pak považovány případy mezinárodních únosů dětí. Pro řešení těchto situací existuje mezinárodní smlouva s poměrně přísným postupem směřujícím k navrácení dítěte v co nejkratší době do státu, odkud bylo uneseno, avšak na její aplikaci není možné vždy spoléhat. Úmluvu nepodepsaly všechny státy, proto i z naší praxe známe případy únosů ze států nebo do států, které úmluvou vázány nejsou.

Konstantně vysoké procento rozvodovosti je už samo o sobě pádným argumentem pro předmanželskou právní prevenci. Dvojnásob to platí v případech mezinárodních vztahů, kdy je navíc potřeba řešit rozhodné právo, příslušný soud a péči o děti. Je nezbytné zabránit tomu, co zmiňuje mírně parafrázovaný citát René Descarta: „Když někdo stráví přespříliš času cestováním, nakonec se stane cizincem ve vlastní zemi.“ Pozor tedy, abyste se v důsledku manželství či soužití s cizincem nebo v zahraničí nestali cizincem nejen ve vlastní zemi, ale i ve vlastní rodině.